Facebook

V srdci pionýr a na cestě z Pelhřimova do Mikulova

V tomto krátkém příběhu najdete to, co dělá z cestování v sedle jednoho z nejvtipnějších motocyklů na zeměkouli zážitek, který v nás zůstává do doby, než je překonán větším dobrodružstvím. Vítejte v roli pionýra, v sedle Jawy 23 Mustang.

V hlavní roli motocykl s jedním hrnkem poletujícím ve válci o zdvihovém objemu 50 ccm. Píše se rok 1978, kdy tento jednostopý stroj znamenal pro jeho majitele, zpravidla patnáctiletého draka, jistou cestu k dívčím srdcím. I já se po více než 23 letech stal jedním z nich a získal darem rodinným zmíněnou dvoudobou malorážku. Toho času již ostatní draci nemuseli přidávat do benzínu olej, ale já si daru považoval a v průběhu dalších 10 let najezdil bezmála 15 000 km. Podotýkám, že cestovat na podobném stroji znamená trávit 2/3 času jeho opravami.

S pionýrem, majícím za sebou více než 30 000 kilometrů, by se pravděpodobně nikdo nevydal ani do sousední dědiny. Pro mě tento stav znamenal výzvu, kterou nešlo přehlédnout a 1. srpna roku 2013 vyrážím v 5 hodin ráno od pelhřimovského Lídlu na cestu do Mikulova.


Proč zrovna Mikulov?

V roce 2009 vytváříme pro vinařství Zámečník z Dolních Dunajovic internetové stránky, které mě natolik sblížily s lidmi z tohoto malého vinařství, že je dnes mohu nazvat svými přáteli. Pálava mě poté doslova okouzlila. Nebylo výjimkou navštívit ji na delší dobu i čtyřikrát za jedno léto. Pokaždé mně i mým kamarádům zařídili právě Zámečníkovi útočiště k poznání tamní kultury a vztahu ke krajině s dobrým vínem, začeš jim tímto děkuji.


Na cestě

„Pohodlné“ spolucestovatele na 160 kilometrů dlouhé cestě mi dělali pevně připavoukovaný stan na už tak krátké sedačce a batoh se spacákem spolu s dalšími zbytečnostmi na zádech. Kousek za Třeští, kde v kopci řadím z dvojky jedničku, přemýšlím, jestli další kopec vůbec vyjedu. Až na nedostatek koní si dosud není nač stěžovat a levou rukou hladím plnou nádrž, z které pod víčkem prosakuje benzín (nic zvláštního). Ukrajuji kilometr po kilometru, když v tu, poblíž Dukovan začne pionýr vynechávat. Prdelí bych ucvakl trojku drát. Říkám si: „Je to tu, finýto.“ V hlavě mi zpívá Pavol Habera – Je to vo sviečkách. Fajka cajk, vyšroubuji svíčku – srnčí hněď, dobrý. Vrátím vše na své místo, šloupnu, chytá na první dobrou. Říkám si: „Máme za sebou 92 kiláků, asi moc tahám.“ Po krátké přestávce pokračujeme v cestě.


Těsně před cílem

Vjíždím do Pohořelic (obec vzdálená asi 18 kilometrů do Dolních Dunajovic – skoro u cíle). Pionýr se po občasném vynechání úplně odporoučí a se zmáčknutou spojkou dojíždím k vjezdu na pole. Opět zkontroluji fajfku, vyšroubuji svíčku, dám novou svíčku, šlápnu a nic. Dobře zkusím tě roztlačit – nic, jen dlouhý krk do filtru vzduchu. Benzín do karburátoru teče a jiskru mi to přeci hází, tak kde je sakra problém. No jistě – v karburátoru. Jehla v šoupátku má za normálního stavu v sobě zářezy, ale místo těchto zářezů vidím jen hladký dřík s prakticky jen namalovanými zarážkami. Z kastlíku vyndám kombinačky a mačkám mosaznou pojistku, která drží jehlu jen tak tak ve správné poloze. Pionýr pak po krátkém roztlačení chytá – jooo, jedeme dál.


Vyplavení endorfinu

Pomalu vykukuje Pálava a já krátce po poledni vjíždím do Dolních Dunajovic. Začínám pociťovat nával endorfinu – dokázali jsme to. Volám Jirkovi Zámečníkovi: „Jsem tu Jirko.“ Vychází, směje se: „Já myslel, že si děláš prdel, když si říkal, že dorazíš na tomhle.“ Následujícími dvěma dny bych dokázal popsat další strany, ale o tom třeba příště.

Cílem v sedle pionýra je jednou větou cesta samotná. Můžete jet autem, svištět na silné motorce, ale s pionýrem si vychutnáte každý kout cesty a tom o tom to je.


V roce 2015 chystám

V tomto roce se můžete přidat k mé cestě Tam, kde vše začalo. Hádáte správně, pojedeme na Slovensko do Považské Bystrice a možná i dál.